Zoufalé výkřiky do tmy

In a coat of gold or a coat of red, the lion still has claws

30. října 2014 v 22:22 | Anne
Páni, ty už jsi dlouho neměla depresi, že?

Když tě nevidím, tak mi chybíš.
Když mi nepíšeš, tak mi chybíš.
Když na tebe myslím, tak mi chybíš.
Když o tobě ostatní mluví, tak mi chybíš.
Když vidím někoho podobného tobě, tak mi chybíš.
Když spolu večer hodiny a hodiny debatujeme, tak mi chybíš.
Když jsem s tebou, usmívám se a tvářím se šťastně, pořád mi chybíš.

Tak jak to sakra zastavím?
Trháš mi srdce na kousky, i když o tom nevíš.
Děláš to proti mé vůli, víš? Já se o to neprosila. Já to nechci. Zastav to. Prosím.

Na jeden den jsi mi ukázal, jaké to je, být absolutně šťastná, jen proto, abys mi ten pocit zase vzal a strčil mě zpátky do té čenočerné existence která se nazývá můj život.

Jak mám takhle žít?
Nechci takhle žít.
Skončete to někdo, prosím...
Zmáčkněte někdo ten vypínač na city, a zmizí všechna ta bolest a zbyde jenom prázdno, nádherné nic.
Anebo mě vypněte celou....

Stejně život nemá smysl

Jednou jsi dole, jindy nahoře.

20. března 2011 v 13:24 | The Fish

ERROR

Anebo jsi dole, potom ještě níž a ještě níž...

I hate, you hate, I hate, you love me.

19. února 2011 v 21:06 | The Fish


I HATE YOU
*avatar made by myself... not that anyone cares*
Bože. *po napsání toho slova pět minut zírá na obrazovku*
Už jste někdy plakali tak často a tak intenzivně v jeden den, že vás z toho pak neuvěřitelně štípali oči?
Já si to zažila teď.
Ne, opravdu se nechystám psát co se stalo, takže vy, kdo bažíte po nových drbech, klikněte prosím na křížek vpravo nahoře.
 
 

Reklama
Reklama